Součástí Státní maturity z České jazyka a literatury je mimo jiné i didaktický test. Ten zkouší maturantovu schopnost porozumět textu a pracovat s ním. V průběhu testování není dovoleno používat žádné pomůcky.
Nyní můžete vyzkoušet základní obtížnost ve webové verzi ukázkového textu. V testu je 59 úloh. Na řešení úloh máte 90 minut - poté bude test automaticky odevzdán a vyhodnocen. U všech úloh je pouze jedna odpověď správná!
Předsmažený, rychle smažený výrobek z brambor. Po rozmražení znovu nezmrazujte.(z obalu potravináčského výrobku)
Nevlastní přímá řeč pojem moderní stylistiky, řeč, která je předkládána jako projev postavy, avšak je reprodukována vypravěčem. Je variantou přímé řeči, od které se v písemném projevu liší jen tím, že je graficky nevyznačena (tj. neužívá uvozovek), a proto snadněji splývá s pásmem (textem) vypravěče. (Slovník literární teorie)
Žižkovský stadion navštívila na důležitý souboj týmů ze dna tabulky při návratu do tradičního nedělního dopoledního termínu slušná návštěva, ale sledovali spíše tuhý boj. (z denního tisku)
Všichni pozorujeme, že náš jazyk zaplavuje množství novotvarů, někdy vtipných, jindy potvorných zkomolenin anglických slov. Novotvary pro nás zachycují pracovníci Ústavu pro jazyk český a teď právě vydali druhý díl obsáhlého slovníku ***** . Nabízejí tak čtení částečně děsivé a občas i zábavné. (z denního tisku)
Dvě třetiny Čechů považuje policejní zásah za příliž tvrdý.
Jsem velmi sebevědomý na to, co jsem v této věci dokázal udělat.
Před několika hodinami se vyjednavači vrátili s nepořízenou.
Vzhledem k posunu veřejného mínění došlo ke změně strategie.
Je také patrno, že uživatelé jazyka zjednodušují a zkracují, co se dá. V současnosti například vidíme, že slovesa IV. třídy, která se až dosud časovala podle vzoru sázet, dostávají najednou ve 3. os. pl. tvary podle vzoru trpět. Např.: oni *****. A byť kratší tvary slovesa mohou být příčinou horší srozumitelnosti textu, prosazují se s takovou silou, že je už chápeme jako spisovné. (Školství, mládež a tělovýchova 24. 5. 2004, upraveno)
Aktuální předpovědí počasí se nikterak neznepokojujme.
Na Václavském náměstí se už zase chrastilo klíčemi.
Přilehlé prostory zaplnily davy irských příznivců skupiny.
Z nových účastníků nejvíce překvapili lotyští umělci.
Supletivní [-ty- i -tý-] příd ‹1› ling. s. tvary; tvary téhož slova tvořené od různých základů (např. dobrý – lepší). (Akademický slovník cizích slov, upraveno)
V souvětí Poškozený uvedl, že měl v batůžku mobil, ale tento mu byl ukraden stojí odkazovací zájmeno tento v pozici *****, tedy samostatně, nikoli v pozici přívlastku k podstatnému jménu. (z denního tisku)
V některých větách se vyskytují slova, která sice vypadají jako podmět, ale podmětem nejsou. Obvykle jde o částice vzniklé z osobních zájmen on, ona, ono, oni, ukazovacího to, stojícího na počátku věty. Např. ve větách ***** nemohou být podměty, protože slova to a ono nejsou zájmena (nezastupují jména). (Vzhledem k povaze úlohy není uveden zdroj výchozího textu.)
Počátečtí policisté šetří případ odcizení dvounápravového přívěsného vozíku. K jeho odcizení došlo z 28. září na 29. září letošního roku. Vozík byl zaparkován z volně přístupné zahrady u domu. Způsobená škoda činí 30 000 korun. (z denního tisku)
anděl [z řec. angelos, posel], v judaismu, křesťanství a islámu nadpřirozená, nadlidská bytost (duch) zprostředkující kontakt mezi Bohem a lidmi (→ anděl strážný), ochránce tvorů na Zemi, opak → ďábel. Jednotliví a. nebo jejich skupiny mají často vlastní jména (Michael, Gabriel, Rafael, Uriel, cherubové, serafové)
anděl, stč. též a slc. anjel (toto ze střlat. výslovnosti anjelus), v tom pak „předržením závěru, potřebného k n, vznikne ň v anděl, které ovládlo“ (Janko ČMF 12.225). – Vše z ř. άγγελος posel (v křesťanském učení = posel boží): b. r. sln. angel, ukr. anhel; ale stsl. an(ъ)ĝelъ, sch. anđeo, pol. an(g)giol, č. anděl (z toho hl. jandźel, dl. janźel) pocházející z balkánské výslovnosti se změněnou výslovností se změkčeným g, které se změnilo v ď (z csl. je i maď. angyal). Frinta WeltSl 4.1959.190.
anděl, -a, m (5. j. -i, 1. mn. -é) ‹l<ř› 1. (náb.) nadpřirozená bytost zobrazovaná obyč. s křídly: a. strážný, strážce; zlí, zavržení, padlí a-é ďáblové; přen. kniž. a. míru, lásky, smrti ♦ je (krásná, dobrá, nevinná) jako a. 2. expr. ušlechtilý, dokonalý člověk (zvl. žena): matka, manželka byla a.; -sk|ý příd.: a-á křídla; přen. a-á povaha, bytost mírná, ušlechtilá; a-á hudba krásná ♦ mít a-ou trpělivost velkou; -y přísl.; andílek, -lka, andělíček, -čka m (mn. 1. -ci, -kové, 6. -cích) zdrob.; přen. expr. milá osoba (zvl. dítě): zlatovlasý a. ♦ polykat a-čky vodu při potápění n. tonutí
padlý anděl (zast. 1. nábož; 2. kniž) 0 vok 1. (v nábož. představě) ďábel, satan 2. (svobodná) dívka, kt. pozbyla panenství, popř. dívka lehkých mravů; též nevěstka 1. Satan s legionem padlých andělů (Zeyer). 2. Dívčina krásná, anjel padlý (Mácha). ◊ Podle bibl. podání byli andělé, kteří zhřešili, zavrženi do pekla. □ S 1 černý anděl S 2 padlá dívka Cf zlý duch; zlá moc; zlé síly/mocnosti; - lehká/povětrná/ prodejná žena/ženská; lehké děvče n. lehká dívka • A a fallen angel N gefallener Engel, F ! fille de joie R 1. падший ангел
A) Druhý den ráno mi na mapě ukazuje, kam jezdí se svým mužem na houby, a radí mi, abych tam jel, prý je tam nádherně a není to ani tak daleko, pouhých 400 km. Opět si uvědomuji, že v Rusku jsou vzdálenosti úplně jiné než u nás. Poděkoval jsem za nocleh a vyrazil do přístavu. B) Po půl dni plavby přiráží loď ke břehu a já vystupuji. Vítá mě opravdu jen pár chaloupek, jak vystřižených z pohádky o Mrazíkovi, a štěkot psů. Se mnou vystupují ještě tři starší ženy a já se jich hned ptám, kde bych mohl přespat. Poněkud nechápou, co chci u nich na vesnici dělat, ale nakonec mě bez problémů ubytovávají u velmi starého dědy Jakova. C) Před pěti dny jsem nastoupil do vlaku v Moskvě a nyní z něj, nepočítaje krátké přestávky, poprvé vystupuji. Mám za sebou přes pět tisíc kilometrů cesty vlakem. Opět stojím na pevné zemi a v hlavě mi stále zní klapot pražců. Nacházím se ve městě Usť Kut, ležícím severně od jezera Bajkal, na sibiřském veletoku Leně. D) V pokladně jsem požádal o lístek do vesničky Tajura. Netušil jsem, kde to je, jelikož na mapě toto místo není, ale v přístavu jsem zjistil, že tam loď staví. Paní v pokladně se mě snažila přesvědčit, ať tam nejezdím, je to prý jen pár dřevěných baráčků uprostřed tajgy a jeden obchůdek. Nechápala, že je to přesně to, co hledám. E) V úschovně zavazadel se mě ujme typická ruská „bábuška“, a jakmile zjistí, že jsem z Čech, vodopád jejích slov nelze zastavit. Její bratr totiž v roce 1968 „navštívil“ Československo a prý se mu u nás moc líbilo. Řekl jsem jí, že teď jsem pro změnu přijel navštívit já Rusko, a ona mi s příslovečnou ruskou pohostinností nabídla nocleh.
Jery zanikaly v češtině i ostatních slovanských jazycích proto, že došlo v důsledku krácení dlouhých samohlásek k obnovení protikladu dlouhá – krátká u samohlásek. Tento protiklad byl ve většině slovanských jazyků ještě posílen po provedeném stahování. Jery neměly k sobě odpovídající dlouhé samohlásky, dostaly se tak mimo korelaci dlouhá – krátká a byly postupně likvidovány.
Koncem 19. stol. vznikly také na území carského Ruska dvě významné jazykovědné školy (kazaňská a moskevská), které sice v dílčích otázkách dospěly k různým teoriím, avšak v jejich celkovém zaměření najdeme mnoho společných rysů. Značně se lišily od tehdy převládajícího mladogramatického směru a na některé z jejich myšlenek později navázal zakladatel lingvistického strukturalismu Ferdinand de Saussure.
Synonymní prostředky lexikální, bohatství tvarových a syntaktických forem češtiny, tedy existence variantních a současně konkurenčních prostředků umožňují jejich slohové rozlišení. Za variantní pokládáme takové prostředky, které mají stejný sémantický a gramatický význam, nemusejí však být totožné z hlediska stylového, z hlediska expresivity apod.
Vlastním smyslem vícevrstevného popisu zvukové formy jazyka je zachycení různých druhů vazeb, které vznikají jako důsledek uplatnění segmentů v konkrétních znakových jednotkách. Způsob, jak se segmenty mohou např. navzájem zastupovat, ovlivňuje jejich stabilitu v povědomí uživatele jazyka i intuitivní hodnocení „podobnosti“ nebo „příbuznosti“ mezi segmenty.
Říkal jsem si Rusko, Rusko. Ani v nejmenším jsem netušil, co od toho mám čekat. Později jsem byl překvapený. S tím pomníkem je to nadnesené. Když jsem proměnil v rozhodujícím zápase semifinále samostatný nájezd, čekali na mě před zimákem asi tři stovky fanoušků. Chtěl jsem mezi nimi projít, ale vyzvedli mě na ramena a oslavovali. Stal jsem se „geroj“ Kazaně. (z denního tisku)
„Jenže zrovna toho roku, kdy začal svou Chroniku znova psát, obrátil se na něho císař se žádostí, aby oslavil i jeho tažení, a Ota se pustil do psaní knihy Gesta Friderici, nestačil ji však dopsat, protože do roka zemřel, a v psaní pak pokračoval Rahewin. Skutky a činy vládce se však nedají vyprávět, pokud ten, kdo je líčí, není přesvědčen, že právě s ním na trůně začíná nový věk, zkrátka že to je historia iucunda…“
„Dá se přece psát historie vlastních císařů a být přitom stroze důsledný, snažit se vysvětlit, jak a proč se ubírali a ubírají ke své záhubě…“
„Tak si možná počínáš ty, pane Niketo, dobrák Ota si tak ale nepočínal a já ti tu jenom vyprávím, jak se všechno odehrálo. Ten svatý muž prostě psal na jedné straně znovu svou Chroniku, ve které na tom byl svět špatně, a na druhé Gesta, ve které na tom nemohl nebýt čím dál líp. Ty mi třeba řekneš, že si odporoval. Kdyby jen to! Já se dokonce domnívám, že v první verzi té jeho Chroniky svět na tom byl hůř než ve verzi druhé, a tak aby si příliš neprotiřečil, ve druhé verzi, jak v psaní pokračoval, se vůči nám lidem stával stále víc a víc shovívavějším. A to jsem právě způsobil já tím, že jsem verzi první vyškrabal z pergamenů. Kdyby byla zachována, Ota by v sobě třeba nenašel dost odvahy k tomu, aby Gesta vůbec psal, a jelikož právě na základě této knihy se v budoucnu bude říkat, co všechno Fridrich udělal a neudělal, kdybych já první verzi nevyškrabal, císař Fridrich by prostě nedokázal to, o čem dnes tvrdíme, že to dokázal.“ (U. Eco, Baudolino)
„Tak jen dopředu, soudruzi,“ řekl vesele. „Místa je tu dost, já vás nesním.“
Horda u skříní se však nepohnula. Mezi důstojníkem a mužstvem zel nadále ten prázdný prostor jako propast. Před poručíkem dřepěl osamělý, absurdní vojín Poslušný, vzorný vojín se svazáckým odznakem na kapse uniformy. Nedůvěřují si. Potřebují sebedůvěru. Poručík Prouza znovu zaplál.
„Soudruzi, posuňte se blíž! Netlačte se tam do kouta!“ Chtěl jim říci něco povzbudivého, něco teplého, lidského. (J. Škvorecký, Tankový prapor)
TEXT UMĚLECKÝ Dodneška chodím do vody tak, jak mi radil: nejdřív ponořit zápěstí, pak si opláchnout podpaždí, potom chrstnout vodu na spánky a dozadu na krk… ach, ale nespěchat, hlavně nespěchat. Tak se člověk osvěží, ale jeho organismus neutrpí úhonu. Osvěžený, s organismem bez utrpěné úhony se obrátí obličejem ke mně, zamává komicky na rozloučenou směrem, kde si myslí, že stojím, přepadne na záda a s roztaženými pažemi se dává unášet vodou. Ach, jak klidně se vznáší – pracuje, tak těžce pracuje, a pro koho, když ne pro mě? – až se pak obrátí na břicho, udělá pár neobratných temp, která ho nikam nedonesou – a začne se brodit zpátky na břeh. Jeho pevný trup, z něhož se řine voda, se leskne v posledních čistých šípech světla, které sem přes má ramena přilétají z dusného vnitrozemí státu New Jersey, kde já nemusím trávit léto. A takových vzpomínek, jako je tahle, existuje víc, pane doktore. Mnohem víc. Ti lidi, o kterých mluvím, jsou moji rodiče. (P. Roth, Portnoyův komplex)
TEXT ODBORNÝ Každé vyprávění – ať je ústní nebo psané, ať zachycuje události ověřitelné nebo mytické, ať se jedná o příběh nebo prostý sled událostí v čase – předpokládá nejen (alespoň) jednoho vypravěče, ale také (alespoň) jednoho fiktivního adresáta, tj. někoho, ke komu se vypravěč obrací. Ve vyprávění – fikci, v povídce, v eposu, románu je vypravěč fiktivní bytost stejně jako jeho fiktivní adresát. (G. Prince, Úvod do studia fiktivního adresáta, Česká literatura 4/1995)
V Paříži mi tvrdili, že dokáže-li si naše mysl představit něco, nad co není nic většího, pak to něco určitě existuje. (Vzhledem k povaze úlohy není uveden zdroj výchozího textu.)
A) Existuje také jeden takový způsob použití jazyka, který bych zde chtěl prozkoumat. Chtěl bych prodiskutovat jeden druh výroků, který vypadá sice jako výrok a v gramatickém ohledu by byl zařazen jako výrok, který sice není ani pravdivý, ani nepravdivý, ale ani nesmyslný.
B) Pro lidi je to obtížná věc, zůstat po konci boha lidskými. Nejdříve stojí – jakmile je místo boha uprázdněné – pod tlakem kandidatury, potřebou následovníka, pod tlakem stát se bohem. Proto jim nyní přináleží to, co bylo dříve věcí boha: všechno dělat.
C) Slyšeli jste o onom šíleném člověku, který za jasného dopoledne rozžehl lucernu, vběhl na tržiště a bez přestání volal: „Hedám Boha! Hledám Boha!“ Protože tam právě stálo mnoho těch, kteří v Boha nevěřili, vzbudil velký smích. Copak se ztratil? řekl jeden.
D) Tak skutečně tedy jsi, Pane, můj Bože, že nemůžeš být myšlen ani jako neexistující. A právem. Kdyby nějaký duch mohl myslet něco lepšího nežli tebe, pozvedával by se tvor nad svého Tvůrce a konal by nad ním soud, což je zcela nesmyslné.
A) Básníci příliš unavení pijí a kouří cigarety a v loktech lhostejných žen pějí subtilní verše zhnusení. A imperátor posvěcený polibkem božským Apollóna v centových botách šlape Múzám na bosé nohy mramorné. B) Čechové viery pravé, poželejte bezprávie kteréž se děje nynie svaté cierkvi římské od toho Rokycana čertového satana, odřezance lstivého od kostela římského s svými šibalníky. C) Já jsem pařez, mech shnilý, všecken tvrdý a zdubělý, z hlíny ruce slepily mě tvé, tupý, neumělý: tys pevnost hlubokosti, podpora jsi země svatá, duch světa od věčnosti, všech všudy věcí podstata. D) Přeji si tedy, aby vám bylo známo, že Jindřich VII., císař římský, zplodil otce mého, jménem Jana, z Markéty, dcery vévody brabantského. Tento pojal za choť Elišku, dceru Václava II., krále českého, a obdržel s ní království české, protože nebylo mužského potomka v královském rodě českém. I vyhnal Jindřicha, vévodu korutanského, který, maje za manželku starší sestru manželky jeho – zemřela později bez potomstva – vládl v království českém před ním, jak se obšírněji vypravuje v kronikách českých. Tento Jan, král český, měl s královnou Eliškou prvorozence, jménem Václava, jenž se narodil roku 1316 dne 14. května v 5 hodin ráno v Praze. E) Za růžového večera pod dubem sličná děva sedí, se skály v břehu jezera daleko přes jezero hledí. Tu se jí modro k nohám vine, dále zeleně zakvítá. Vždy zeleněji prosvítá, až v dálce v bledé jasno splyne.
Vtom druhý vůdce z druhého boku: „A já tobě tyto okuláry,“ dí, „daruji, skrze něž se na svět dívati budeš.“ I vstrčil mi brylle na nos, skrze něž já hledě, hned všecko před sebou jinak vidím. Měly zajisté tu moc (jakž sem potom mnohokrát zpruboval), že skrze ně hledícímu věc daleká blízká a blízká daleká; malá veliká a veliká malá; mrzutá 1 krásná a krásná mrzutá; černá bílá a bílá černá etc. se zdála. I porozuměl sem, žeť sobě nezle Mámení říkati dá, když takové brylle dělati a lidem vstavovati umí. Byly pak brylle ty, jakž sem potom vyrozuměl, z skla Domnění vykroužleny; a rámcové, v nichž byly ufasované, byli z rohu2 , jenž Zvyk slove. 1 mrzutá ošklivá 2 z rohu z rohoviny (Vzhledem k povaze úlohy není uveden zdroj výchozího textu.)
Hynul – vášně na dno duše dohořely – I hynul – a nezhynul pol hynoucí; Po černých stěnách točí oko mroucí, V kterém svědomí a staré boly vřely. Rakev sám – ve rakvi leží černé, V kterou složil oudy hříchem zmdlené, Sám svou duši k hrobu doprovázel – Znovu živ se v rakvi své nacházel. Nepokojně sebou v tuhé truhle hází, S hrůzou hříchy přešlých dnů prochází, Kterých vědomí jej ve zoufalství žene – Hříchy – i ve říši stínů družky věrné. (Vzhledem k povaze úlohy není uveden zdroj výchozího textu.)
Všecko dílo Boženy Němcové jest pohádka vypravovaná měkkou, dobrou a bázlivou obrazností zmučenému srdci, toužícímu po lásce, jemuž svět a život podává houbu namočenou v žluči a octě; ukolébavka zpívaná tomuto srdci, které tak těžko usíná a ve snu ještě přerývavě vzlyká jako zbloudilé dítě. Na celém díle Boženy Němcové leží teplým odleskem tento fabulistický pohádkový červánek, pohádkové kouzlo a pohádkový dech a pel stvořený pro léčivou potřebu tohoto srdce zmučeného a zděšeného tvrdou a surovou skutečností. (F. X. Šalda, Duše a dílo)
A) Jediné, co by ti snad mohla říci, jest, že život jest od kořene zlý a špatný a člověk bezmocnou a bezvolnou hříčkou strašných, temných a slepých sil, o nichž nemá tušení a v nichž není smyslu. Ale ani to neříkají […] a zoufalství, kterým trpí, nýbrž jako studený vědecký axiom, jako thesi, z které žijí a s kterou bezděčně proto sympatizují a již vyslovují tudíž volky nevolky s jakýmsi ohněm a s jakousi satisfakcí i rozhorleným přesvědčením.
B) První díla […] nejsou docela ničím pracemi románovými nebo povídkovými, jak jim rozuměla současná poetika. Žádné fabulace, žádného děje, žádné románové zápletky: nic než malířské studie úžasné síly oka, syrové, rudimentární. Úmyslný a chtěný privitivismus, vyhýbání se každému hotovému stylu, vší komposici, všemu, co by se dalo etiketovat jako literární trik nebo schema, všemu, co by se, byť zdaleka, podobalo některému literárnímu genru, očíslovanému a zařazenému v literární poetice nebo v literární historii.
C) Svět v díle […] jest jiného ustrojení než svět skutečný; jiná, mravnější a volnější mechanika v něm vládne než ve světě skutečném. Lidé sdružují se v něm snáze a důvěrněji než ve světě skutečném; uzavírají přátelství a pobratřují se mnohem rychleji než v běžném životě a jsou svým svazkům mnohem věrnější, než bývá v empirii.
D) V těchto románech není místa ještě pro člověka, pro duši lidskou. Celý osud člověkův jest zde nuda, zoufalá, bezútěšná nuda, tupý trud, bědná a zoufalá nicotnost a pustá malost. Všecky osoby […] v prvních románech jsou loutkami ani ne osudu, ale náhody, hloupé a prázdné náhody – čehosi naprosto negativného.
Ze Střebovic k Děhylovu morgy kobzolí se táhnou. Nad goralskou zemí sviští panský bič – jak dávno kdys. V Ostravě při žultém muru, tam, kde šachta pod zem mizí, Stává vnuk Nathana Löwa, oči jako mladý rys. (J. Hiršal, Párkař)
Poprvé se estetika autora/ky projevila v povídce The Mark on the Wall (1917, Skvrna na zdi, č. 1982). Autor/ka v ní odvážně zboural/a „lešení“ tradiční prózy, tj. zápletku a charakteristiku postav, a pokusil/a se literárně ztvárnit chaotický proud vědomí. Imprese, vzpomínky a volné asociace pocitů a myšlenek krouží kolem skvrny na zdi (ve skutečnosti je to hlemýžď lezoucí po zdi). Autor/ka používá tohoto bodu v prostoru jako leitmotivu, kterým dává řád beztvaré tříšti proudu vědomí. Vnější realitu převádí do vědomí, nezajímá ho/ji objektivní skutečnost, ale stavy vědomí vnímajícího subjektu. (Slovník anglicky píšících spisovatelů, upraveno)
Nemám potřebu se ironicky, až groteskně vypořádávat s něčím, co mi na tomhle světě jako jediné patří, to jest se svým časem, s tím, jak jsem ho prožil. Nemám náladu dělat si legraci z domovních důvěrníků. Což ale na druhou stranu třeba Petr Šabach umí mistrovsky, on je představitel tradiční tuzemské ***** linie. A zaplať pámbu za něj, protože Šabacha Švandrlíkem nenahradíš. (z denního tisku)
Řeka V obrovském tichu bezlidném ji stará země porodila pod stromy jmelím zelenými, pod sešeřenou hloubkou sosen kosmatých, v obrovském tichu travou zpívala z vápenných, rozklíněných skal. Groteskní černé sosny ležely jak transparenty slunce zažloutlého na roztřesené její hladině. Jak černé pijavice tlusté kořeny a plachý stín jen přišel píti z ní, co ona slávou zpívala a rytmem žití. (A. Sova, Vybouřené smutky)
A) A vysokým svým tónem rozryvným po nedosaženém hlas mocně zvučel, jak výprav budoucích by předzvěst byl, do zbrojnic ducha mládí pozýval pro ony zbraně, jimiž vykrvácí to slepé, podlé zvíře v člověku. B) Ó příliš důvěřivá, sešeřenou nocí, když za ní lesy dozpívaly píseň, v měsíčnou pláň se z roklí vylila. Jak černé, klepající mlýny chytly ji potměšile v kola groteskní, že s bolestí v prach roztříštěna hebký zavyla s šumem bouřně padajíc! C) V daleku života odlesk mlnný hořel nad tichem bílých měst, požívačných měst. Tam bujně trylkovala pouliční píseň dneška, mísíc se s rozraženými vzkřeky zoufalé úzkosti, s hukotem černého, nesmírného moře věčné a nekonečné bídy. D) Zvítězit duchem, jenž nezrozený v mlhách se rodí a tyčí se z tmy. Z pravěků křičí obnovený, přítomen sílí, k budoucnu hřmí. Dříve však ne, až v průvodu ženy, láskou jež zjeví, že rozumí.
Ve dnech 13.–17. března sněmování mladých českých spisovatelů na zámku v Dobříši. První z mnoha toho druhu. Sněmík byl svolán už před únorovými událostmi, jeho úkolem byla smírná dohoda mezi spisovateli okruhu Kulturní rady a spisovateli Kulturní obce, ale události odňaly sněmu přes noc veškerý smysl a proměnily komunistické spisovatele v pány situace a skutečné hostitele, a ostatní v pouhé hosty, danou situací se jednání změnilo v politické vábení. Nebyl jsem na Dobříš už vůbec pozván, koneckonců jsem vskutku už nebyl „mladý spisovatel“, ale komunističtí spisovatelé se mohli účastnit a opravdu se dostavili v nejširším sboru až po staré mazáky, byli tu A. M. Píša, Pujmanová, Řezáč, Seifert, Závada, Majerová, Nezval, Biebl, pozváni byli a nemocí se omluvili Halas, Holan, Mukařovský. Na tu zvláštní, ale dobře pochopitelnou anomálii mého „nepozvání“ neupozornil nicméně nikdo, natož aby někdo protestoval, dokonce ani z mladých ne, pro staré i pro ty mladé byl jsem zkrátka tenkrát už odepsaný kazisvět. (V. Černý, vzhledem k povaze úloh není uveden název díla)
Horwendil byl křesťan. Ctil Haralda Modrozubého, který tím, že přijal víru, vzal německému císaři jeho oblíbený důvod ke vpádu, totiž zábor pohanských území. Dějiny sestupovaly k Dánům na runových kamenech: na Haraldově kameni v Jellingu stálo: „Harald, jenž učinil z Dánů křesťany.“ Geruthu více dojímal nápis, který v Jellingu zanechal Haraldův otec: „Král Gorm vztyčil tento památník své ženě Tyře, ozdobě Dánska.“ Ozdoba Dánska – Gorm uměl ocenit ženu, než přišel kříž a otupil dánského ducha. Křesťanská víra prohlubovala Horwendilův sklon k zasmušilosti, ale sotva vyplul s dlouhou lodí na nájezd, nedokázala přemoci starou válečnickou morálku extatického drancování nepodléhajícího ani pudu sebezáchovy. Všichni šeptali Kristovo jméno, ale v srdcích Dánové dosud uctívali Tyra, boha lovu, války a plodnosti. Urozená žena mohla očekávat úctu, ale pouze v malém kruhu, který domácí mír uzavírá kolem žen a dětí – nikoli už v nelítostných hájemstvích, kde se muži řídí hlasem krve a právem silnějšího. (J. Updike, Gertruda a Claudius)
Hle, země naše, ty, jež ležíš pod nebesy jak žena kvetoucí pod zrádným závojem, buď svato jméno tvé všem lidem pro vše časy, přijď nám tvé království se všemi svými plesy, nás ponoř v příval svůj a zajmi sladkým snem. Buď vůle tvá nám vším, jak ptáku je a hmyzu, pokorné bylině i zpívající vodě, jež z drobných pramenů chce míti veleproud; tvá vůle prostup nás jak uhel žíla kyzu, abychom žili s ní ve světlé, moudré shodě a s jasnou hrdostí tvým rodem chtěli slout. Jen silné učiň nás ve víře, v lásce k tobě, a jak hvozd na jaře se obrodí náš rod; v temnosvit života se pohrouží jak robě pro sladkou zralostí již pukající plod. Tak zlého zbavíš nás jak černé sněti klasy… Ve jménu života i radosti i krásy. (Vzhledem k povaze některých úloh není uveden zdroj výchozího textu, kráceno)